Ke sjezdu Strany evropských socialistů

     V těchto dech se v Praze konal 8. kongres Strany evropských socialistů. Je na místě proto vzpomenout, že je tomu 120 let, kdy mezinárodní socialistický dělnický kongres v červenci 1889 založil II. internacionálu. K té se však ani evropští socialisté ani další socialistické a sociálně demokratické strany sdružené v Socialistické internacionále, která byla opětovně ustanovena v roce 1951 na Frankfurtském sjezdu, moc nehlásí – stejně jako k většině programových prohlášení II. internacionály, zejména z období, kdy vycházela z Marxových a Engelsových idejí, a zejména  pokud si připomeneme, že mezinárodní kongres v roce 1889 proběhl v době stého výročí dobytí Bastily pod rudými prapory a revolučními hesly, z nichž hlavní bylo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

    Ostatně slova dělníci, proletariát, revoluční změny a další se na nynějším kongresu vůbec neobjevily. Patrně ani není náhodou, že se na kongresu neobjevili ani zástupci odborů. Vždyť o odborech ani pracujících lidech až na naprosté výjimky nepadlo slovo. Z celého jednání přes slovní odsudky kapitalismu ze strany některých řečníků, možná i vážně míněných, vyplývá, že evropští socialisté čím dál víc sklouzávají k reformismu a snahám o další regulaci stávající situace, jen aby se neopakovaly nedávné finanční krize. Ostatně motto kongresu „Nový směr pro pokrokovou společnost“ je natolik nic neříkající, že svým způsobem hovoří za vše. Spíše než o nějakém programu (či spíše jeho absenci) se na kongresu hovořilo a snahách, jak získat lidi a vyhrát volby, protože v posledních letech naprostá většina socialistických a sociálně demokratických stran ve volbách prohrála a dostala se do opozice, ve které však neví, jak se chovat. Správně pak alespoň dospěli někteří řečníci k závěru, že socialisté neplnili sliby dané voličům, což vedlo k situaci, kdy lidé k volbám vůbec ani nešli.

     Pokud Jiří Paroubek hovoří v této souvislosti o tom, že sociálnědemokratické hnutí je na křižovatce, tak tato křižovatka končí samými slepými cestami. Nic nového totiž sociálnědemokratické třetí či nové cesty nepřinesly a nepřinášejí. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že Jiří Paroubek oslovil účastníky kongresu „Soudružky a soudruzi“ , tedy oslovením,které se jinak na české politické scéně nenosí. Ostatně ani to, že se za ČSSD pasoval do role ochránce sociálních jistot, dávno neplatí. Zato snaha nenést za nic odpovědnost, nehlásit se k účasti v minulých vládách a jejich reformách či prohlášeních, je více než evidentní. Stejně jako stále trvalejší příklon sociální demokracie k jakémusi levému středu. Kam však již v minulosti jak v ČR, tak jinde v Evropě či ve světě tento směr vedl, víme již z historie. A ta je učitelkou života, přičemž záleží jen na nás, zda se dokážeme z ní poučit.