Lichva v našem právním řádu

     Pojem lichvy není v právu ničím novým – již tisíce let se s ní potýkají lidé po celém světě. Je ovšem pravdou, že jsou problémy s tím, jak ji posuzovat, co je ještě běžný úrok či zisk či jiná plnění ještě v souladu se zákony.

     V českém dosud platném trestním zákoně se v § 253/1 uvádí, že se trestného činu lichvy dopouští ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (jsou tedy dva způsoby, jak se tohoto jednání dopustit – přesto není prakticky stíhána a je velmi obtížné ji prokazovat).

     Základní podmínkou je to, že poškozený musí být buď v tísni, nebo je nezkušený či rozumově slabý anebo rozrušený. Tyto pojmy nejsou konkrétně definovány, ale jsou předmětem výkladu (a musí být pochopitelně doloženy konkrétními důkazy).

     Dále pak musí pachatel těchto skutečností buď úmyslně zneužít (musí si být přitom vědom právě stavu poškozeného) anebo výrazně nepřiměřeně na takovéto pohledávce vydělá či ji v takovém úmyslu ji na sebe převede (tomuto druhému případu se někdy říká palichva a i zde jsou uvedené skutečnosti předmětem výkladu).

    Vedle tohoto trestněprávního pojetí však i v občanskoprávním řízení podle stávající judikatury lze prohlásit za lichevní takové smlouvy, které jedna smluvní strana uzavře zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Pro rozpor s dobrými mravy jsou považovány tyto smlouvy za absolutně neplatné.

    Rovněž judikaturou je stanoveno, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček). Je též na konkrétním posouzení zejména soudu, jaká výše úroků je již takto nepřiměřená (např. šestašedesáti procentní úrok ročně byl již shledán nepřiměřeným).

   Na jednu stranu příliš kasuistická (konkrétně upřesněná) úprava by sváděla k jejímu obcházení a vymýšlení stále nových způsobů, jak se obohatit, čemuž by měla zabránit možnost širšího výkladu, zejména soudy, naproti tomu současná úprava je poměrně velice volná a široká. Tomu nasvědčuje jak skutečnost, že trestný čin lichvy je něčím zcela výjimečným, tak to, že dochází k různým rozhodnutím soudů, a to i v obdobných případech. To znamená i určitou právní nejistotu jak pro osoby, které si peníze půjčují, tak i naopak pro osoby peněžní či jiné prostředky poskytující (jde i o různé smluvní pokuty či propadné zástavy, zejména nemovitostí, a jejich případný souběh, který by měl být podle judikatury prakticky vyloučen, ale stále se vyskytuje). Bylo by proto správné poněkud zúžit dané mantinely a tyto pojmy upravované zatím spíše výkladem dát do zákonné podoby.Zejména by mělo dojít ke stanovení maximální možné úrokové míry a způsobu jejího výpočtu (například poměrem k úrokové míře stanovené Českou národní bankou) i případných smluvních pokut anebo způsobu jejich zajištění.