Zastavení exekuce pro nemajetnost

     Jedním z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí je zjištění, že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů tohoto výkonu.        K takovému zjištění je možno dospět nejen v případě, že není zjištěn žádný majetek povinného či jeho příjmy včetně důchodu anebo jakýkoliv jeho účet, ale i tehdy, jestliže je zde zjištěn nějaký výrazný nepoměr výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má dojít k uspokojení této jeho pohledávky. Takovým názorným příkladem je návrh na prodej nemovitosti v hodnotě několikaset tisíc korun na základě pohledávky ve výši několikaset či tisíc korun. Takovéto návrhy jsou přesto poměrně četné a nezřídka je jim i vyhověno, ačkoliv podle zákona i platné judikatury by nemělo být tomuto návrhu vůbec vyhověno, a pokud přesto došlo k nařízení výkonu rozhodnutí, je na místě jeho zastavení.

     Samozřejmě prokazování nemajetnosti je na povinném. Nepostačí pouze to, že se nepodaří při provádění výkonu rozhodnutí soupisem movitých věcí sepsat žádné věci. Je proto na místě, aby povinný sám podal návrh na zastavení exekuce.

      Chtěla bych toto rozvést na konkrétním příkladu, který jsme nedávno řešili.  Usnesením Okresního soudu v České Lípě byla nařízena exekuce na majetek povinného podle pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v České Lípě k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3420,- Kč s příslušenstvím. Provedením této exekuce byla pověřena exekutorka, která dne 12. 12. 2013 zaslala povinnému výzvu ke splnění povinnosti a úhradě exekuce, a to

1) pro pohledávku oprávněného ve výši 3420,- Kč,

2) pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce ve výši 10.769,- Kč,

celkem tedy pro částku 14.189,- Kč. Je tedy vidět, že náklady oprávněného a náklady exekuce trojnásobně převyšují původní pohledávku. To je něco, co jinde ve světě prakticky neznají!

     Povinný byl zcela nemajetný, neměl žádný jiný příjem než dávku státní sociální podpory ve výši 3.500,- Kč měsíčně, a dále příspěvek na bydlení, neboť bydlel v podnájmu. Neměl ani žádný movitý ani nemovitý majetek a tedy ani žádnou možnost, jak uvedenou povinnost splnit. Neexistoval žádný způsob výkonu rozhodnutí, který by mohl vést k uspokojení pohledávky oprávněného, a proto s ohledem na tyto skutečnosti výkon rozhodnutí  neměl být ani nařizován.

     Povinný za tohoto stavu navrhl, aby pro jeho nemajetnost byla exekuce v plném rozsahu zastavena  s ohledem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Dále navrhl, aby náklady exekutora hradil v souladu s § 89 ex.ř. oprávněný.

     To je další skutečnost, na kterou bych chtěla poukázat. V případě, že je totiž zastavena exekuce pro nemajetnost povinného, tak by měl hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný, který se pro takový případ může s exekutorem i dohodnout předem na výši účelně vynaložených výdajů. Je to riziko oprávněného, který by si měl před podáním návrhu na výkon rozhodnutí ověřit, zda má povinný nějaký majetek či příjem a zda tedy jím podávaný návrh má skutečně nějakou naději na úspěch.

     Současná judikatura, zejména nálezy Ústavního soudu, však se snaží výkladem tento závěr zmírnit. Zejména přitom poukazují na to, že by mělo být rozhodujícím kritériem to, zda byla zjištěna skutečná existence zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného nikoli nutnost zajistit soudnímu exekutorovi odměnu za jeho činnost. Důvodem je to, že nelze přenášet povinnost náhrady nákladů provedení exekuce na toho, kdo zastavení řízení nezavinil. To by totiž skutečně asi nikdo nechtěl.

niknemělo být cílem exekučního řízení a hlavně by to v rozporu s právem každého na spravedlivý proces.